„Dobrý den, je mi 29 let, jsem těhotná a uvažuji o sebevraždě…,“ konečně jsem se odhodlala a e-mail jsem poslala do Poradny společnosti Na počátku. A přitom ještě do nedávna jsem si život naplno užívala. Mám vysokou školu, zaměstnání, které mě docela baví, peněz tak akorát, byt po babičce a skvělého přítele.
Když jsem ale zjistila, že jsem těhotná, všechno vzalo úplně jiný spád. Michal mi řekl, že je ženatý a má dvě děti. Živit další prý nehodlá, o rozvodu nemůže být ani řeč a mně tedy nezbývá, než jít na potrat. V tom s ním byli za jedno i mojí rodiče. Pořád mi opakovali, že to nemám šanci zvládnout a oni že mi určitě pomáhat nebudou.
Jak se to jen mohlo stát? Jak jsem to mohla všechno tak zbabrat? Na internetu jsem si hledala informace ohledně potratu. Čím dál tím víc jsem si ale byla jistá, že to udělat nechci. Kvůli těhotenství se mi zhoršilo astma a nemohla jsem dál pracovat v klimatizované místnosti. Z peněz, které jsem měla z nemocenské, jsem zaplatila bydlení a na všechno ostatní mi zbylo 200 korun. Hrozně jsem se styděla.
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. A tak jsem se ocitla v proutěném křesle Poradny. Jemný úsměv sociální pracovnice mi dodával odvahu. Vyprávěla jsem, v jaké jsem situaci i jak jsem se do ní dostala. Ten den jsem z Poradny odcházela s jídlem z potravinové banky a s malou výbavičkou pro miminko.
Do Poradny Na počátku jsem potom do porodu chodila každé dva týdny. Povídaly jsme si, jak plním věci, na kterých jsme se domluvily, a konzultovaly jsme další okolnosti, které se v průběhu času objevily. V nejhorším období pro mě bylo důležité najít někoho, s kým si mohu o své situaci promluvit a utřídit si myšlenky.

Pomalu jsem se chystala domů, když zazvonil telefon. Volala žena, která byla druhý den objednaná na potrat. Chtěla ale své rozhodnutí ještě zvážit. Představila se jako Karolína. Se svými staršími dvěma dětmi měla velké starosti, a proto měla strach, jestli dokáže zajistit spokojený domov ještě dalšímu dítěti. Zvlášť v situaci, kdy rodinu nedávno opustil táta.

Co na to řeknou lidi? Pomůže mi někdo? Zvládnu to? Otázky se množily nejen v našem rozhovoru, ale také v mysli Karolíny. Já jsem se ptala na okolnosti, její názor, přání i pocity. Nejvíc se asi Karolína potřebovala vyrovnat se změnami, které přinesl odchod manžela i zpráva o novém rodícím se životě.

Nad ránem Karolína využila telefonní linku Poradny ještě jednou. Stále nebyla rozhodnutá, jestli umělý potrat podstoupí, nebo ne. Měla strach a pochybnosti. Uvítala možnost s někým si promluvit.

Téměř rok jsme pak o této mamince nic nevěděli, až nám od ní přišla tato zpráva:

„Děkuji Vám za veškerou podporu a čas v době mého nečekaného těhotenství. Naše Maruška je s námi a my ji milujeme nade všechno. Vaše práce a organizace má smysl a je dobře, že je.“

Aneta byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Do Domova pro dětský život přišla z nemocnice, kde léčila zranění po domácím násilí. Anetin manžel byl alkoholik. Svoji ženu fyzicky i psychicky týral, a to i před jejich dvěma dětmi ve věku 5 a 3 roky. Aneta chtěla vztah několikrát ukončit a od manžela odejít, vždy mu ale uvěřila, když prosil a slíbil, že už se alkoholu nedotkne. Doufala, že manželství zachrání, a chtěla i kvůli dětem udržet rodinu pohromadě. Jednoho dne, to už Aneta čekala třetí dítě, se manžel vrátil domů znovu opilý. Těhotnou ženu zbil a i s dětmi ji vyhnal před dům, který zapálil. Anetu hospitalizovali v nemocnici a děti musely jít na nějaký čas do dětského domova.

Hned po příchodu do Domova pro dětský život Aneta začala usilovat o to, aby své děti získala zpět, a záhy s nimi navázala kontakt. Naproti tomu s násilnickým manželem už nekomunikovala. Začala pracovat také na sobě. Chtěla se naučit lépe hospodařit s penězi, zdokonalit se ve vaření a šití. Zájem měla také o informace ohledně péče o novorozeně i o sebe samu.

Po porodu třetího potomka čekala Anetu další zkouška. Ukázalo se, že novorozená holčička má Downův syndrom. Maminka dostala nabídku dítě předat do ústavní péče, rozhodla se ale o svou dceru postarat sama. Po návratu z porodnice se začala zajímat, jak o dítě s takovou poruchou pečovat, jak ho rozvíjet a jaká lékařská vyšetření mu zajistit. Nepřestávala také usilovat o vrácení svých dvou starších dětí, což se jí po několika měsících skutečně podařilo.

Přestože se Anetin život začínal urovnávat, nedařilo se jí najít bydlení. Do města, kde žila dřív, se kvůli bývalému manželovi vrátit nemohla. Jinde ji se třemi dětmi a nízkým příjmem do podnájmu vzít nechtěli. Dostala proto nabídku přestěhovat se do Bytů Na počátku. Rodina tam žila samostatně, v soukromí, a přitom stále měla možnost obrátit se na pracovníky služby a hledat u nich podporu a pomoc. Aneta tak získala další čas pro hledání trvalého bydlení. Svým dětem se věnuje nejlépe, jak umí, a rozhodnutí nechat si dceru s postižením, nelituje. Říká, že holčička se pro ni stala darem, který ji přivedl k novému, lepšímu životu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jsem žila pohádkový život. S manželem a dvěma našimi dětmi jsme žili v domě s bazénem. Mohli jsme si dovolit jezdit každý rok na dovolenou k moři, v zimě jsme nevynechali lyže. Ale já se cítila jako pták lapený ve zlaté kleci a přes velkou snahu jsme se nemohly vystát s manželovou matkou, která s námi bydlela. Nevěděla jsem kudy kam. Manžel moje pocity nebral vážně.
V době, kdy jsem začala dojíždět do jiného města na kurzy rekvalifikace, jsem se seznámila s jedním mužem. Odchod od rodiny jsem tehdy vnímala jako vysvobození. S mým novým přítelem jsem po několika měsících otěhotněla. Brzy jsem však poznala, že to není ten princ na bílém koni, o kterém jsem snila. Když se napil, a to dělal často, byl hrubý, křičel a psychický tlak se zvyšoval.
Tehdy jsem se rozhodla kontaktovat Poradnu Na počátku. Styděla jsem se vrátit k manželovi a nového přítele jsem se bála. Přemýšlela jsem, že půjdu na potrat, protože dítě by všechno ještě víc zkomplikovalo. Ale neměla jsem na to odvahu. Začala jsem tedy zvažovat adopci. V Poradně mi nabídli ubytování v azylovém Domově pro dětský život. Přijala jsem to. V Domově jsem si dala za cíl obnovit vztah se svým manželem a dětmi. Hodně jsem uvažovala, jestli si miminko nechám. Ten čas a klid v Domově pro dětský život bylo přesně to, co jsem právě potřebovala.
Chlapeček se mi narodil půl roku potom, co jsem do Domova přišla. Pořád jsem pochybovala o svém rozhodnutí si ho nakonec nechat. Byly chvíle, kdy jsem si nedokázala představit, že bych ho
dala pryč. Tyto pocity se však střídaly s přesvědčením, že právě on je tvou největší komplikací v mé současné situaci. Souhlasila jsem tedy, že se budu účastnit sezení s psychoterapeutkou. Po nějakém čase se výkyvy mých nálad mírnily. Hodně mi pomáhal i můj otec. Když měl můj chlapeček asi půl roku, rozhodla jsem se, že přijmu jeho nabídku a přestěhuji se k němu.

Pracovnice Domova mě v mém rozhodnutí podporovaly a díky nim se mi také podařilo znovu navázat vztah s manželem a dětmi, se kterými se pravidelně vídám. Vím, že to bude stát ještě hodně práce, protože nemocné vztahy se uzdravují dlouho a rány na duši se hojí daleko déle než na těle.

Čekala jsem své čtvrté dítě. První dvě dcery už delší dobu vychovával jejich tatínek. S dalším partnerem jsem měla dvouletou holčičku a čekala jsem další miminko. Věděla jsem, že čtvrté dítě nedokážu vychovat. S otcem jsme se rozešli už v začátcích těhotenství a s dcerou jsme hledaly nové bydlení. Na sociálních sítích jsem vyhledala pár, který měl zájem moje dítě hned po narození adoptovat. Byli to sympatičtí lidé, což mi všechno ulehčilo. Během těhotenství mě průběžně podporovali, ale bydlení mi zajistit nemohli.

Potřebovala jsem víc informací o přímé adopci, bála jsem se, jak se mnou budou jednat v porodnici a jak to tam bude probíhat. Adoptivní rodiče taky chtěli být u porodu a já netušila, jestli to půjde. Cítila jsem, že je toho na mě moc. Nejmladší dceru jsem zvládala jen s obtížemi a bála jsem se, že adopci psychicky neustojím. Proto jsem se obrátila na Na počátku.

Dostala jsem se do péče sociální pracovnice a psycholožky. Obvolali nemocnice, kde bych mohla rodit, a zjistily, co jsem potřebovala vědět. Nabídli mi možnost napsat svému dítěti dopis a vysvětlit mu v něm, proč jsem ho dala do nové rodiny. Stále si myslím, že se bude mít mnohem líp než u mě, i když je pro mě neskutečně těžká představa, že část mě samotné žije někde daleko. Psychologické konzultace mi nabídli online, což mi opravdu ulehčilo. A zajistili mi místo v Domově pro dětský život. Mohla jsem se tam připravit na porod a zůstat i v šestinedělí. Jsem ráda, že mě někdo podpořil a doprovodil. Je uklidňující vědět, že na vás a vašem dítěti někomu záleží, i když jste v potížích.