Jména a některé detaily příběhů byly s ohledem na bezpečí žen změněny.
Příběh Marie:
Když jsem se vdávala, věřila jsem, že je to na celý život. Měla jsem pocit, že mám nejlepšího muže na světě. Čeho je schopen, jsem zjistila až později. Všechny neshody a problémy jsem ze začátku kladla za vinu jen sobě.
Bývalý manžel se často vztekal, dělal mi naschvály, vyhrožoval mi. Často ztrácel zaměstnání a v té době jsem ho živila já. Přesto, když jsem si chtěla zaplatit nějaký workshop nebo jiné vzdělávání, musela jsem si sehnat ještě jiný přivýdělek. Zpětně nerozumím tomu, proč jsem něco takového připustila. Nikdy jsem se nechtěla rozvést. Věřila jsem, že to zvládneme.
Když jsem začala všechno chápat, neměla jsem už žádnou sílu se bránit. Muž navštěvoval mé kamarádky a říkal jim, že mám poruchu osobnosti. Šel i za mým zaměstnavatelem, který mi kvůli tomu práci ukončil. Připadala jsem si jako začarovaná a nevěděla jsem, jak ven. Až jednoho dne pro mě přijeli moji rodiče. Naložili mě do auta a odvezli. Vzala jsem si jen pár osobních věcí, popadla jsem dvouletého syna, jedny punčocháčky a jeli jsme. Pak už jsem ze svých věcí nikdy nic nedostala.
Maminka v té době procházela těžkou nemocí, tatínek měl vážný úraz. Měli jsme se synem pro sebe jeden pokoj, ale cítila jsem, že to není pro nikoho dobré. Rodiče potřebovali klid a syn prostor na hraní a běhání. Chtěla jsem začít žít normálně a postavit se na vlastní nohy. Pak se objevila možnost odejít do Bytů Na počátku. Daleko od místa, kde jsme bydleli.
Soudy s bývalým manželem se táhly ještě mnoho let. Chodily na mě kontroly, pořád jsem musela někomu něco vysvětlovat, obhajovat se a o víkendech muž syna přesvědčoval, že nejsem dobrá máma. V době, kdy jsem zažívala hrůzu, strach a bezmoc, pro mě byla podpora ze strany pracovnic Na počátku velmi důležitá. Jejich přístup ke mně byl vysoce profesionální a zároveň velmi lidský. Po letech na tu dobu vzpomínám jako na požehnaný čas, kdy jsem znovu mohla najít svou důstojnost a vnitřní rovnováhu.
Příběh Ivety:
Iveta k nám přišla v sedmém měsíci těhotenství. Do té doby žila u přítele, který vyráběl a prodával drogy. Ona sama byla drogově závislá. V pokročilé fázi těhotenství se ale definitivně rozhodla změnit způsob svého života – skončit s drogami a odstěhovat se od přítele. Neměla ale kam jít, proto jsme jí v naší Poradně Na počátku nabídli možnost ubytování v Domově pro dětský život.
V době, kdy Iveta žila u přítele, měla vždy dostatečný přísun peněz a nikdy nemusela přemýšlet o spoření nebo jestli na konci měsíce vyjde. To všechno se učila až v Domově pro dětský život. Tam také navštěvovala kurzy vaření, učila se správně starat o dítě, jak mu připravovat příkrmy, jak rozpoznat a léčit základní nemoci… Ivetě se narodila zdravá holčička Vendulka. Bydlení si tato mladá maminka našla nedaleko své rodiny, která ji podporuje. Jak příběh dopadne, nevíme, ale zdá se, že Iveta je na dobré cestě. Podařilo se jí k drogám se nevrátit, nicméně je to ještě boj na dlouhou dobu.
Máme naději, že snad i díky službám Domova pro dětský život najde nový životní směr.
Příběh Adély:
„Dobrý den, je mi 29 let, jsem těhotná a uvažuji o sebevraždě…,“ konečně jsem se odhodlala a e-mail jsem poslala do Poradny společnosti Na počátku. A přitom ještě do nedávna jsem si život naplno užívala. Mám vysokou školu, zaměstnání, které mě docela baví, peněz tak akorát, byt po babičce a skvělého přítele.
Když jsem ale zjistila, že jsem těhotná, všechno vzalo úplně jiný spád. Michal mi řekl, že je ženatý a má dvě děti. Živit další prý nehodlá, o rozvodu nemůže být ani řeč a mně tedy nezbývá, než jít na potrat. V tom s ním byli za jedno i mojí rodiče. Pořád mi opakovali, že to nemám šanci zvládnout a oni že mi určitě pomáhat nebudou.
Jak se to jen mohlo stát? Jak jsem to mohla všechno tak zbabrat? Na internetu jsem si hledala informace ohledně potratu. Čím dál tím víc jsem si ale byla jistá, že to udělat nechci. Kvůli těhotenství se mi zhoršilo astma a nemohla jsem dál pracovat v klimatizované místnosti. Z peněz, které jsem měla z nemocenské, jsem zaplatila bydlení a na všechno ostatní mi zbylo 200 korun. Hrozně jsem se styděla.
Musela jsem vysadit léky na astma, protože jsem na ně neměla peníze. Doktorce jsem ale o tom neřekla. Vedle svého notebooku jsem měla položený papírek s kontaktem na Poradnu Na počátku. Byl stále více ohmataný, jak jsem ho vždycky dlouho držela v ruce a potom ho zase odložila na stejné místo. Až konečně jsem si jednoho večera dodala odvahy, napsala krátký text a rychle ho odeslala.
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Pracovnice ze společnosti Na počátku se se mnou chtěla sejít. Vůbec se mi tam nechtělo. Představovala jsem si přísný pohled ženy, která nemůže uvěřit tomu, jak jsem byla naivní, nezodpovědná a hloupá. Ale řekla jsem si, že kvůli miminku to zvládnout musím.
A tak jsem se ocitla v proutěném křesle v malé místnosti s oranžovou výmalbou. Jemný úsměv pracovnice Poradny mi dodával odvahu. Vyprávěla jsem, v jaké jsem situaci i jak jsem se do ní dostala. Říkala jsem jí, že teď čekám na vyjádření o přidělení příspěvku na bydlení a pomoci v hmotné nouzi. Zároveň mám ale v kapse stokorunu a další nemocenská přijde až za čtrnáct dní. Ten den jsem z Poradny odcházela s jídlem z potravinové banky a s malou výbavičkou pro miminko, kterou jsem dostala z věcí od dárců.
Do Poradny Na počátku jsem potom do porodu chodila každé dva týdny. Povídaly jsme si, jak plním věci, na kterých jsme se domluvily, a konzultovaly jsme další okolnosti, které se v průběhu času objevily. V nejhorším období pro mě bylo důležité najít někoho, s kým si mohu o své situaci promluvit a utřídit si myšlenky.
Další pomoc v podobě azylového bydlení nebo další materiální pomoci jsem už odmítla. Po porodu a s pravidelnou mateřskou už to bylo všechno jednodušší.
Foto ilustrační
Příběh Karolíny:
Pomalu jsem se chystala domů, když zazvonil telefon. Volala žena, která byla druhý den objednaná na potrat. Chtěla ale své rozhodnutí ještě zvážit. Představila se jako Karolína. Se svými staršími dvěma dětmi měla velké starosti, a proto měla strach, jestli dokáže zajistit spokojený domov ještě dalšímu dítěti. Zvlášť v situaci, kdy rodinu nedávno opustil táta.
Co na to řeknou lidi? Pomůže mi někdo? Zvládnu to? Otázky se množily nejen v našem rozhovoru, ale také v mysli Karolíny. Já jsem se ptala na okolnosti, její názor, přání i pocity. Nejvíc se asi Karolína potřebovala vyrovnat se změnami, které přinesl odchod manžela i zpráva o novém rodícím se životě.
Nad ránem Karolína využila telefonní linku Poradny ještě jednou. Stále nebyla rozhodnutá, jestli umělý potrat podstoupí, nebo ne. Měla strach a pochybnosti. Uvítala možnost s někým si promluvit.
Téměř rok jsme pak o této mamince nic nevěděli, až nám od ní přišla tato zpráva:
„Děkuji Vám za veškerou podporu a čas v době mého nečekaného těhotenství. Naše Maruška je s námi a my ji milujeme nade všechno. Vaše práce a organizace má smysl a je dobře, že je.“
Sepsala pracovnice Poradny Na počátku
Foto ilustrační
Příběh Anety:
Aneta byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Do Domova pro dětský život přišla z nemocnice, kde léčila zranění po domácím násilí. Anetin manžel byl alkoholik. Svoji ženu fyzicky i psychicky týral, a to i před jejich dvěma dětmi ve věku 5 a 3 roky. Aneta chtěla vztah několikrát ukončit a od manžela odejít, vždy mu ale uvěřila, když prosil a slíbil, že už se alkoholu nedotkne. Doufala, že manželství zachrání, a chtěla i kvůli dětem udržet rodinu pohromadě. Jednoho dne, to už Aneta čekala třetí dítě, se manžel vrátil domů znovu opilý. Těhotnou ženu zbil a i s dětmi ji vyhnal před dům, který zapálil. Anetu hospitalizovali v nemocnici a děti musely jít na nějaký čas do dětského domova.
Hned po příchodu do Domova pro dětský život Aneta začala usilovat o to, aby své děti získala zpět, a záhy s nimi navázala kontakt. Naproti tomu s násilnickým manželem už nekomunikovala. Začala pracovat také na sobě. Chtěla se naučit lépe hospodařit s penězi, zdokonalit se ve vaření a šití. Zájem měla také o informace ohledně péče o novorozeně i o sebe samu.
Po porodu třetího potomka čekala Anetu další zkouška. Ukázalo se, že novorozená holčička má Downův syndrom. Maminka dostala nabídku dítě předat do ústavní péče, rozhodla se ale o svou dceru postarat sama. Po návratu z porodnice se začala zajímat, jak o dítě s takovou poruchou pečovat, jak ho rozvíjet a jaká lékařská vyšetření mu zajistit. Nepřestávala také usilovat o vrácení svých dvou starších dětí, což se jí po několika měsících skutečně podařilo.
Přestože se Anetin život začínal urovnávat, nedařilo se jí najít bydlení. Do města, kde žila dřív, se kvůli bývalému manželovi vrátit nemohla. Jinde ji se třemi dětmi a nízkým příjmem do podnájmu vzít nechtěli. Dostala proto nabídku přestěhovat se do Bytů Na počátku. Rodina tam žila samostatně, v soukromí, a přitom stále měla možnost obrátit se na pracovníky služby a hledat u nich podporu a pomoc. Aneta tak získala další čas pro hledání trvalého bydlení. Svým dětem se věnuje nejlépe, jak umí, a rozhodnutí nechat si dceru s postižením, nelituje. Říká, že holčička se pro ni stala darem, který ji přivedl k novému, lepšímu životu.
Foto ilustrační
E-mail z Poradny Na počátku:
Vážená Poradno na počátku,
už dlouho se sama trápím kvůli vztahu s manželem, který se v poslední době začal kazit. Sama neumím zhodnotit, co je správné a nejlepší, a ráda bych slyšela názor někoho zvenčí.
Letos jsme manželé již 12 let. Brali jsme se na dnešní poměry mladí, ve dvaadvaceti letech, a naše první holčička byla už tehdy na cestě. Původně jsme děti plánovali dvě. Když se blížily třetí narozeniny druhorozeného chlapečka, chystala jsem se do práce a už jsem se moc těšila. Představa, že už nebudu běhat jen mezi plotnou a plenkami a začnu svoji hlavu zaměstnávat i jiným způsobem, mě lákala. Nečekaně však přišla do naší rodiny ještě dvojčátka. A tak jsem odchod do práce znovu odložila. O čtyři roky později začaly problémy v našem vztahu s manželem.
Začalo to pozvolna a nebylo jednoduché si toho všimnout. Můj muž mi práci vyčítal a chtěl, abych jí nechala. Dokonce mě kvůli tomu i před dětmi fyzicky napadl. Naštěstí jen jednou, ale mám strach, aby se to neopakovalo, protože křičí stále častěji a více. Raději jsem se zaměstnání vzdala. Tím jsem se ale stala na něm ještě závislejší. S ohledem na děti uvažuji, zda má smysl zůstávat v takovém nevyrovnaném vztahu, ze kterého se ztratila úcta. Vím ale, že rozvod není řešení, protože nemám, kam jít, a děti bych sama neuživila. Zároveň ale cítím, že se v našem vztahu musí něco zásadního změnit.
Dnes příčiny všech obtíží vidím v tom, že si manžel moc zvykl na plný domácí servis. Na stav, kdy jsem byla rodině vždy k dispozici. Nepřipustil pak, abych měla vlastní příjem, přestala být na něm tolik závislá a nakonec, aby naše pozice ve vztahu byly rovnocenné. Možná jsem si nedokázala vždy říct, co potřebuji. Anebo to bylo ještě něco jiného?
Obracím se na vás s žádostí o radu, jak se zachovat. K manželovi zášť necítím a před dětmi ho omlouvám. Zároveň nechci, aby musely zažívat to, co zažívají poslední dva roky.
Děkuji,
Radmila
Příběh Venduly:
Na první pohled by se mohlo zdát, že jsem žila pohádkový život. S manželem a dvěma našimi dětmi jsme žili v domě s bazénem. Mohli jsme si dovolit jezdit každý rok na dovolenou k moři, v zimě jsme nevynechali lyže. Ale já jsem se šťastná necítila. Byla jsem nevděčná? Možná, ale cítila jsem se jako pták lapený ve zlaté kleci.
Bohužel, přes velkou snahu jsme se nemohly vystát s manželovou matkou, která s námi bydlela. Nevěděla jsem kudy kam. Když jsem si manželovi postěžovala, většinou debatu uzavřel slovy: „No jo, ženské, vy se musíte hádat prostě pořád.“
V době, kdy naše mladší dcera nastoupila do školky, začala jsem dojíždět do jiného města na kurzy rekvalifikace, protože do svého původního zaměstnání jsem se vrátit nemohla. A právě tam jsem se seznámila s jedním mužem. Chápu, že to, co jsem udělala, je pro mnohé odsouzeníhodné. Ale já jsem odchod od rodiny tehdy vnímala jako vysvobození. S mým novým přítelem jsem po několika měsících otěhotněla. Brzy jsem však poznala, že to není ten princ na bílém koni, o kterém jsem snila. Když se napil, a to dělal často, byl hrubý, křičel a psychický tlak se zvyšoval.
Tehdy jsem se rozhodla kontaktovat Poradnu Na počátku. Styděla jsem se vrátit k manželovi a nového přítele jsem se bála. Přemýšlela jsem, že půjdu na potrat, protože dítě by všechno ještě víc zkomplikovalo. Ale neměla jsem na to odvahu. Miminko jsem viděla na ultrazvuku a už jsem cítila, že je mou součástí. Začala jsem tedy zvažovat adopci. V Poradně mi nabídli ubytování v azylovém Domově pro dětský život, který tato organizace provozuje. Je na utajené adrese, což bylo moc dobře. Přítel mi pořád psal a vyhrožoval. Byla jsem ráda, že se před ním můžu schovat. V Domově jsem si dala za cíl obnovit vztah se svým manželem a dětmi. Dopřála jsem si tam také čas na přemýšlení, jestli si miminko nechám. Ten čas a klid v Domově pro dětský život bylo přesně to, co jsem právě potřebovala.
Protože jsem neměla vlastní příjem, pomohly mi tamní pracovnice s vyřízením dávek na bydlení a v hmotné nouzi. Pravidelně každý měsíc jsem posílala peníze manželovi na děti a mně tedy zbývalo měsíčně pár stokorun. A to byla další výzva. Nikdy předtím jsem nemusela šetřit, ale teď jsem se učila vařit levná jídla, péct si sama chléb nebo šetřit s mycími prostředky.
Chlapeček se mi narodil půl roku potom, co jsem do Domova pro dětský život přišla. Pořád jsem pochybovala o svém rozhodnutí si ho nakonec nechat. Byly chvíle, kdy jsem si nedokázala představit, že bych ho dala pryč. Tyto pocity se však střídaly s přesvědčením, že právě on je tvou největší komplikací v mé současné situaci. Souhlasila jsem tedy, že se budu účastnit sezení s psychoterapeutkou. Po nějakém čase se výkyvy mých nálad mírnily. Hodně mi pomáhal i můj otec. Po smrti mojí macechy zůstal sám a hodně mě podporoval, jak psychicky, tak finančně. Když měl můj chlapeček asi půl roku, rozhodla jsem se, že přijmu jeho nabídku a přestěhuji se k němu.
Pracovnice Domova mě v mém rozhodnutí podporovaly a díky nim se mi také podařilo znovu navázat vztah s manželem a dětmi, se kterými se pravidelně vídám. Vím, že to bude stát ještě hodně práce, protože nemocné vztahy se uzdravují dlouho a rány na duši se hojí daleko déle než na těle. Jsem ale rozhodnutá na sobě pracovat.